Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 21.09.2016 15:31:51

chovatelská stanice Černý baron

Tlachárna

Perný týden

  Tak mám za sebou opět jeden opravdu perný týden. Na stole daňová přiznání, za okny padají trakaře, v parlamentu vlády a do toho všeho vrcholí Ketynčino první hárání. Že to nebude lehké, mi bylo při současné sestavě naší smečky jasné předem. Vůbec jsem se tedy nedivila, že se z jindy miloučkého Bonýska stal mávnutím kouzelného proutku rozběsněný tasmánský čertík, který svému padesátikilovému sokovi v lásce neustále visel zakousnutý do krku nebo alespoň psí řečí velmi sprostě nadával. Na druhé straně ani Cedrik nezklamal moje tušení. Vypadá to, že to, co jsem od spojení Lexinky a Artuše Bermondo Bohemia očekávala se povedlo a štěňata z něj vzešlá podědila elfí povahu dědy Elfa znásobenou geny babičky Charlie z druhé strany rodu. Kdyby tomu tak nebylo, asi by musel Bonýsek svoje chování radikálně přehodnotit, pokud by chtěl přežít.

  Když jsem se tak ocitla uprostřed té malé psí války a do toho z rádia na sebe štěkali naši slavní poslanci, pochopila jsem, kde bral inspiraci pro své bajky pan La Fontaine. Ani jsem nemusela pouštět televizi a měla všechno jako na dlani. Trpaslík Bonýsek (na rozdíl od většiny poslanců ovšem malý fyzicky a ne duchem), neustále prezentující svoji touhu stát se nadsamcem s neomezenou mocí, bez ohledu na to, co z toho vznikne. Samozřejmě od Bonýska nikdo zodpovědnost neočekává, od parlamentních trpaslíků ano. Škoda, že v naší sněmovně nejsou také zastoupeny osobnosti srovnatelné s Cedrikem. Takoví, kteří by byli velcí (v případě poslanců samozřejmě duchem), sebevědomí, ale bez touhy svoji velikost a sílu stavět na odiv a rvát se o koryto a moc až do krve. Kdyby tak šlo někde sehnat utržené sluchátko, jaké měl Mach se Šebestovou. Ze všech potomků Elfa, Charlie a jim podobných bych udělala na jedno volební období příslušníky lidského rodu a hned by bylo koho volit.

  Ketynka přetala hárat, je dobojováno. Skončila válka, ve které nikdo nevyhrál, další volby 100 na 100. Cedrik to pochopil a klidně spí. Jen Bonýsek je pořád ještě víc podobný tomu tasmánskému čertovi než roztomilému tibískovi. Občas ještě vycení zuby a já bych přísahala, že slyším něco o zmanipulovaných volbách.

P.S. Koupím kouzelné sluchátko, zn.Spěchá 

 

Můj život v přepychu

  Před jedenácti lety jsem se s manželem a psí smečkou přestěhovala do bohem zapomenuté vesničky, čítající dvě stě stálých obyvatel. Ve věku, kdy bych si v zhledem k dospělosti dětí mohla začít užívat měrou vrchovatou všech výhod městského života, se ze mě stal venkovan se vším všudy. K tomuto, pro mnohé možná zoufalému, životnímu kroku mě přivedla moje touha na stará kolena se věnovat ještě více své životní lásce, chovu psů.Když se pro něco zapálím, lítají třísky a tak tomu bylo i tentokrát. Se změnou bydliště jsem změnila i zaměstnání, protože dojíždět 30 kilometrů do práce by znamenalo nechat své psí miláčky celý den opuštěné. Jako nejlepší řešení se jevilo zůstat doma, okopávat mrkev a k tomu páchat účetnictví. Mrkev jsem časem opustila (v obchodě je lepší a levnější), účetnictví mi zůstalo. Práce doma má své výhody i úskalí, o kterých by se dalo napsat mnoho (možná někdy příště) a zrovna tak venkovský život. Mezi nevýhody patří absence takových prkotin, jako jsou obchody, služby, kultura, lékařská péče a nutnost bez úhony na duševním zdraví přežít podzim, zimu a všechny deštivé dny. Na druhé straně pomyslného papíru s pro a proti je  jediná, za to ale pro mne podstatná výhoda a tou je možnost mít psů kolik chci. Jak známo na vesnicích se na nějaké to zvíře nehledí a tak i poplatky ze psů bývají spíše symbolické. Však také obecní úřady nemají s pejsky výdaje jako radnice velkých měst. Úklid veřejných prostranství nikdo neprovádí a psí útulky se zde také neprovozují. A tady se konečně dostávám k jádru problému, který mě už delší dobu žere, ba přímo rozpaluje do běla.

  Když řeknu, že za své tři psy zaplatím poplatky v celkové výši 630 korun, budou mi chovatelé z měst asi tiše závidět a říkat si, proč si naříkám. Problém je v tom, že za prvního psa je poplatek 30 korun a za každého dalšího 300. Musím každého ujistit, že mi skutečně nejde o to, že by mi přišlo zatěžko zaplatit 630 korun, není to ani jeden výstavní poplatek a za sušené uši utrácím víc. Od jak živa ale nesnáším jakoukoliv nespravedlnost a tohle mi přijde dost unfér. Protože ještě ke všemu dělám pro Obecní úřad účetnictví a tedy i vybírám poplatky od občanů, pídila jsem se po tom, proč je naše zastupitelstvo tak nepřátelské k majitelům více psů a naopak od těch, kteří mají jen jednoho, musím vybírat poplatek, který nemá ani hodnotu účetního dokladu na něj vystaveného. To, co jsem se od pana starosty dozvěděla, mě opravdu dostalo do kolen. Jeden pes prý na vesnici k chalupě patří, ale druhý pes už je přepych a ten musí být potrestán. Teď vás jistě napadly dvě věci, o kterých platí toto:

a) ne, mýlíte se, děj se neodehrává v padesátých letech minulého století, opravdu je rok 2009

b) ano, uhodli jste, v naší obci skutečně vládne ta politická strana, která vás napadla.

  Trochu jsem pátrala v historii a zjistila, že poplatky ze psů byly vybírány už ve středověku šlechtou, která tak chtěla zamezit poddaným v držení psů za účelem lovu. Možná mají místní zastupitelé pocit, že tři psi mi přinesou domů tolik masa, že bych se měla podělit s chudými a hladovými, sníst tolik masa sama by byl přepych.

  Naproti tomu daň z přepychu zavedl již Tiberius k ozdravění upadající ekonomiky starého Říma (také ale špatně dopadl, Caligula ho nechal zavraždit). Soudruzi, kteří daň z přepychu zavedli v roce 1947 se o pár let později při vnitrostranických čistkách málem povraždili sami, bohužel se jim to nepovedlo úplně. I v současné době  se mezi našimi zákonodárci, kteří obývají teplá místečka v levé části sněmovny, objevují nápady na obnovení této daně, která by tak měla vyvést národ z ekonomické krize. Netušila jsem ale, že naše zastupitelstvo tak předběhlo dobu. Obávám se jen, že mých 630 korun českých na tak těžký úkol nebude stačit.

  To je vše ale jen moje žabomyší válka na místní minikomunální úrovni. Mnohem horší je, že ten problém představuje špičku ledovce, jímž je postoj většinové společnosti k nám pejskařům. Nějak jsem do dneška nepochopila, co proti nám mají. Že jsme šílenci, kteří všechen volný čas a peníze vynaloží na svou zálibu ? Ale to jsou ostatní "koníčkáři" také a nikdo je neodsuzuje, ba naopak jsou většinou podporováni. I naše malá obec ze svého ještě menšího rozpočtu štědře dotuje všechny spolky, které se tu vyskytují. V poslední době se hodně diskutuje o přítomnosti policistů na fotbalových zápasech. Náklady, které ta legrace stála, byly nemalé a plynuly z kapes všech daňových poplatníků, tedy i nás pejskařů. Proč tedy nikoho nenapadne uvalit daň z přepychu na fotbalové vstupenky? To by byl kravál !! Naše výstavy ani jiné akce přítomnost policie nevyžadují. Když jsem kdysi ztratila v Letňanech peněženku i s doklady, jakási dobrá duše jí dala do výstavní kanceláře, kde mi jí vrátili, aniž by tam chyběl haléř. Myslíte, že je něco takového možné na fotbalovém zápase, či jiné podobné akci? Nebo že by pejskaři cestou z výstavy zdemolovali vlak, či se porvali jako koně když by rozhodčí neposuzoval podle jejich představ? A to je to, co jsem pochopila až dnes. Slušnost a ohleduplnost, vzájemná tolerance, přátelství a nezištná láska k živému tvoru, to je v dnešní době  opravdu velký přepych, ba přímo luxus. Tímto se omlouvám panu starostovi, že jsem o jeho rozhodnutí pochybovala. Opravdu se přiznávám, žiji v přepychu, o kterém se ostatním občanům může jen zdát a tu zdánlivě překonanou daň zaplatím ráda.

TOPlist